Recenze na album

Na šestou řadovku -123min, nazvanou jednoduše Dream, jsme si počkali nějaké čtyři roky. Je to nebvyklé. Od zázračného zjevení alba Shooba Dobba z roku 1999 totiž Minuty chrlily jedno album ročně. Tentokrát si tedy chlapi dali načas. Pojďme se podívat, jak se čekání vyplatilo.


Doznání na úvod

Úplně na začátek se přiznám, že Minuty jsou moje "srccofka". Když jsem je poprvé zahlédl v onom roce devadesátém devátém, spadla mi pusa tak, že jsem si málem odřel bradu o papuče. Nadšení se mnou tehdy sdílela velká část hudbymilovné části národa, což se projevilo i v řadě vyfasovaných metálů, jimiž byly hrudi umělců z -123 minut v té době věnčeny jako na běžícím pásu. Zároveň ovšem musím dodat, že nejvíce mi přirostl k srdci právě jejich debut.

Muzikantské výkony tria, v němž se pravidelně obměňuje pouze bicmen, jsou mimořádné a v českých zemích nevídané. Proto si před každou další větu této recenze vytkněte před závorku, že vše je zahráno s dechberoucím umem, a to navíc z největší části naživo, což je téměř k neuvěření.
Čerstvým uchem

Na první poslech se mi zdálo, že nová deska přináší staré dobré Minuty ve staré dobré podobě. Po podrobnějším průzkumu jsem názor maličko poopravil, nicméně podstata zůstává. Pokud bych Vám řekl, že toto jsou Minuty z roku 99, 03, 05 nebo z minulého týdne, věřili byste mi. Jako recenzent musím říct, že mám před sebou opět mimořádné dílko, vybudované přitom minimálními prostředy. Jako fanoušek bych si ale přál, aby alespoň jednou Minuty zalovily v tučnějších vodách. Jak skvěle by jim slušela dechová sekce, parta vokalistek, protřelý klávesák a parta perkusistů ála Ojos de Brujo... Ale dost fantazírování a zpět k desce.
Mírný pokrok v mezích zákona

Mluvil jsem o určitém nenápadném posunu - nová deska Minut obsahuje míň zapamatovalných nápěvů, zato tím víc najazzlých harmonií a tajemně znějících výletů mimo běžné rockové komponování. Skladba "Sol" třeba stojí na jakémsi španělsko-orientálním motivku, na desce najdeme i momenty připomínající Weather Report. Silných melodií se Minuty tak docela nevzdaly - nebýt rockového spodku a zkreslené kytary u skladby "Power Plant" bych si byl myslel, že poslouchám Kings of Convenience v nejlepší formě.

Jako mnoho kapel v posledních letech propadly i Minuty analogovému šílenství, takže narazíme na stopové množství přidaných synťáků zřejmě z raných 80.let. Ve válu "Self-Implosion" zaznívá hezká emulace thereminu, při které se modulační kolečko kláves ani na chvilku nezastaví. Synťáky jsou využity střídmě a vkusně. V úžasné "Sea of Sure" zaslechneme i píšťalky hostujícího saxofonisty a flétnisty Michala Žáčka (Peter Lipa Band, Rišo Müller, Jana Kirschner, Tichá parta (odnož Buty), Tutu, The Gizd Q, Rhythm Desperados, Nohavica...taky bych chtěl mít takového kamaráda!) V poslední skladbě je kytara prohnána zřejmě jakýmsi šíleným DSP efektem, který se ani neodvažuji blíže identifikovat.
Spočíst, rozdělit, zvážit

Prvním poznávacím znakem Minut je nezaměnitelný zpěv. Zdeněk Bína disponuje příjemným zabarvením hlasu, přesvědčivou intonací a navíc mu snadno věříte, že každé slovo, které zpívá, myslí vážně. Což je zajímavé, když uvážíme, že textařem je vlastně basák Frederik a Zdeňkovy zpěvové linky vznikají převážně ve "svahilštině". Angličtina zní na české poměry rovněž nadstandardně a zhltli ji i Amíci při koncertech Minut za oceánem. Zdeněk dokáže přecházet od čistého, sytého vokálu až po bluesové skřípění, kterým vysloveně volá foniatra ("Self-Implosion"), což dodává ten správný emo-drajv.

Druhým klíčovým bodem je výborně zvládnutá kytara. Nakřáplý lampový zvuk, (který zní v nepovolaných rukách asi jako zvukový záznam z prvotních pokusů v elektrotechnickém kroužku,) je pro Minuty jedinečným výrazovým prostředkem, variujícím od bluesové zastřenosti po téměř chilloutovou zasněnost ("Sea of Sure"). Pro kytaristy jistě bude zajímavá informace, že Zdeněk prý neumí jedinou notu. To jen k těm úporným debatám, jestli jsou noty zapotřebí.

Co říct k base. Pro nás basáky je Frederik Janáček dosti známou postavou. Na rozdíl od Z. Bíny prošel soukolím hudebního vzdělávání (studoval v rodném Švédsku kontrabas). Podle zvuku soudím, že na nové desce slyšíme jeho Fender Jazzbass z šestašedesátého roku. (Pro nebasáky - tyto nástroje bývají ukryté v trezorech a vedou se o ně války.) Díky minimalistickému nástrojovému složení má basa spoustu prostoru, který umocňuje i nově přišedší bubeník Miloš Dvořáček, který - a to není u nás často k slyšení - dokáže base v určitých chvílích "uhnout" a nechat ji předvést naplno. Basa má u mě deset hvězdiček.

Typický sound Minut na pomezí blues, jazzu, soulu, rocku a jakési akustické elektroniky (nebo jak to nazvat) stojí hodně na rytmice. Ta se vypořádává s nelehkým úkolem - využít lámané, rafinované rytmy, aniž by ztratila údernost a drajv. Oproti ostatním nástrojům je bubeník, podle mého soudu, trochu schovaný, nicméně je to relativní, neb 50% každé kapely jsou bicí.

Aby recenze nevyzněla jako nekritický chvalozpěv, musím zmínit, že kousky této fošny vnímám jako sice precizně zpracovaná, nicméně hluchá místa. Skladby Minut vznikají jako improvizace, často i přímo na koncertech, a některé momenty desky prozrazují, že by jim bylo líp, kdyby na koncertě i zůstaly. To je třeba případ posledního tracku "Love and Sugar", který ne že by byl špatný, ale jednoduše nic nepřináší.

Abych nezapomněl - minimalistický digipackový booklet z ruky Daniela Špačka, se zamyšleným tučňákem v dalíovském prostoru, je dobrou odpovědí na to, proč si alespoň občas koupit CD, když můžeme všechno stáhnout z webu (čemuž jinak velmi fandím, aby nedošlo k mýlce) - je příjemné mít takovou hezkou věc doma. A ano - je to tentýž Daniel Špaček, který dělal všudypřítomný vizuál pro Kofolu:)

Podtrženo, sečteno:

Po 12 letech na scéně si Minuty stále drží svůj neoddiskutovatelně vysoký standard. Kdyby však měla přijít další, tedy sedmá deska, která by byla zaměnitelná s touto šestou deskou, asi bych z toho začal už být nervózní...Tato deska je prý jediným počinem Minut, který si Zdeněk Bína pouští pravidelně v autě. Podle mého názoru je to dobrá volba i do obyváku.

Michal Spáčil

http://www.rock.cz/posts/720---123-minut-dream-indies-scope-2009