Recenze na album

Kočko nachází hudební klíč

Hudební mapu středoevropského Slovanstva připomíná páté album Poplór zpěváka a muzikanta Tomáše Kočka. Lidové písně, některé všeobecně známé pod jinými názvy, jsou tu transparentně pojmenovány jako Česká, Moravská, Polská, Srbská, Ruská, Slezská či Beskyd-ska. Kočko k nim přidal dvě vlastní skladby ohlasové, něco jako "rukopisy severské a pohanské" (Severská, Pohanská). Už tato geografická kategorizace napovídá, že Kočko hudbu nejen hraje, ale také ji zkoumá. Pátrá po dávných hlubinných impulsech, které hudba vysílá, aby se střetly s klipovitostí dneška a přebily ji silou dávno dané konstanty. Střety kultur Kočko se spolu se svým Orchestrem snaží definovat, co je ona stále častěji skloňovaná world music. Je to skutečně jen "obchodní značka", pod niž začali řadit obchodníci hudbu, která se vymykala běžným žánrům a vycházela z lokálních tradic? Nebo je world music obrození kolektivní mysli, lidská potřeba identifikovat se s něčím, co tu v základě už bylo, na co je člověk podvědomě adaptován a co jej harmonizuje? A především, v písní Beskyd-ska, kde "ska" odkazuje k jamajskému hudebnímu stylu, provokuje Kočko další otázkou: Lze libovolně propojovat hudbu různých kontinentů a beztrestně vnucovat představu, že to je ta pravá metoda "výroby" world music? Co je ještě zdravé, a co už zapáchá? Kočko naštěstí nepříjemný odér písně Beskyd-ska, kde se obyčejní Dú Valaši, dú houpou v rytmu ska, přebíjí drsným vtipem, především ve chvíli, kdy sem vtrhne raper drmolící příběh o "střetu kultur" a vyražených zubech. Přesto je Beskyd-ska spíš kuriozitou. I její zařazení na konec nahrávky naznačuje jistou distanci. Poplór zkrátka končí o skladbu dříve a až do Beskyd-ska je suverénně jedním z nejzdařilejších titulů, které tuzemská scéna dala v posledních letech světu. Ostatně i na evropském žebříčku world music dosahuje právě Kočkovo album až na třinácté místo. Kočko tak úročí svou mnohaletou vzestupnou cestu. Ta připomíná baťovskou expanzi: od prvního páru bot vyrobeného "na koleně" k fabrice, kde buší stroje. Kočko začátkem devadesátých let hrál sám s kytarou uctivě zhudebněné, lidovou poezií inspirované básně o generace staršího autora Ladislava Nezdařila, a teprve v roce 1999 je vydal doprovázen Orchestrem na albu Horní chlapci. S každou další nahrávkou pak Kočkova hudba mohutněla, byla důkladnější, navíc desky nikdy nebyly jen pouhým souhrnem písniček, vždy nesly téma (pohanství) či volný příběh (život a smrt zbojníkova), aniž by tím byly zatíženy. "Geografický" Poplór není jiný, jen ještě důmyslněji zkonstruovaný. Písní Česká se tak mihne citace z Prodané nevěsty, ve finále Srbské se Orchestr rozehraje jako balkánská dechovka. Píseň Moravská, v níž se "hádá duše s tělem", známá především z "existenciálního" podání Jaroslava Hutky, je zase vystavěna jako kytarový folk, neboť takové hutkovské pojetí, v Kočkově verzi zpěvnější, se už v případě této písně samo stalo folklórem. Kočko pracuje s vědomím souvislostí jako málokdo na zdejší folkové scéně. Tenkrát na venkově Někde v základu Kočkovy hudby je slyšet bezpečný venkov, uzavřený svět, za jehož humny je už cizina, cizota i odcizení, ale do chalup tam přeci jen tence vede mediální drát, který to odcizení zprostředkuje. I název Poplór obdobně jiskří - s polovinou těla už je za humny, ale s druhou ještě ve stodole. Vznikl složením a zkrácením termínů pop music a folklór. Přesto Kočkova hudba není tak prostým prolnutím folklóru a pop music, jak bývá u skupin upravujících lidové písně obvyklé. Kočkovi je jasné, že "princip Čechomor", konstanta české world music, kdy lidová píseň dostane víceméně folkrockovou podobu, je pouze jeden a mnohými epigony rozmělněn. Kočko volí klikatější cestu. Zatímco Čechomor je ve své mohutnosti něco jako otevřená náruč "profláklého" sborového valčíku Va, pensiero z Verdiho opery Nabucco, Kočko by chtěl spíš martinuovsky decentně otevřít nějakou studánku. I když, pravda, chrastí masívnějším klíčem.