Recenze na album

Hudebník a fyzický básník Petr Váša: Ruce vás nezavazují k definovanému žánru
Přes dvacet let piluje hudebník a výtvarník Petr Váša (48) originální projev fyzického básnictví, kterému dal název i tvář. Podobně jako Američan Bobby McFerrin se oprostil od rušivých elementů a používá jen své tělo a hlas.

Nedávno jste s kapelou Ty Syčáci vydali desku Eldorado. V čem je jiná než předchozí?
Skoro ve všem. Vždycky se mi líbila představa mít kapelu, jež bude mít výrazný rukopis, ale která nebude dělat pořád dokola tutéž muziku. A teď je definitivně jasné, že s touhle partou můžeme dělat cokoli. Deska Eldorado vznikala z velké části v počítači, je na ní etno, elektro a s jedinou výjimkou na ní nenajdete české slovo. Celé je to v translatině.

Mluvíte o translatině, hře se slovy a hledání takzvaného prajazyka. Kde se ta potřeba vzala?
Asi v tom hrají roli dětské jazykové hry a fascinace různými slovy. Když jsem byl malý, bavilo mě listovat knihami o dinosaurech a učit se jejich latinská jména, která mi připadala jako zaklínadla. Byl jsem tím úplně posedlý, až potom mi došlo, když jsem dělal fyzické básnictví a četl jsem o řečové magii, že v tom přístupu bylo možná něco hlubšího než jen dětská naivita. Že je to okouzlení zvukem a atmosférou jazyka.

A druhá věc je to, co mě fascinovalo na avantgardě Rimbaudem počínaje přes futuristy a celým konceptem moderního umění konče – že úkolem je vytváření jazyka.

Z čeho jste translatinu poslepoval?
Vzal jsem etymologický slovník a asi půl roku jsem ho četl a dělal jsem si z něj výpisky. Měl jsem kritérium, že každé slovo, samozřejmě s občasnými výjimkami, musí být obsaženo v angličtině, protože jsem chtěl, aby tomu bylo rozumět.

Přijde mi vtipný efekt, že něco posloucháte a máte pocit, že je to blábolení, a najednou vám dochází, že tomu rozumíte. Latina není mrtvá, v mnoha jazycích přetrvává. Někde jsem dokonce četl, že anglický vokabulář má přes sedmdesát procent slov latinského původu.

Také jsem translatinu vymýšlel v době, kdy jsme vstoupili do Evropské unie. Přemýšlel jsem o evropanství tímhle způsobem, z hlediska jazyka a linguy francy.

V Bruselu jste nedávno vystoupil v rámci festivalu Transpoesie a měl jste u mezinárodního publika značný úspěch. Jaké míváte v zahraničí zkušenosti?
Poslední dobou jsou to výborné zkušenosti. Před pár dny jsme se Syčáky vystupovali v Lipsku na oslavách začátku revoluce 1989, mimo jiné s translatinou. Ohlas byl moc dobrý. Měsíc před tím jsme hráli na Krymu na jazzovém festivalu na nudistické pláži, což byl životní zážitek. Roky jezdím po světě a testuju translatinu, ale teď jsem viděl dav naháčů, jak skandují naše latinská dvojverší a radují se z toho.

Svůj umělecký přístup označujete jako nekompromisní. V čem?
Je pravda, že když se vydáte na stezku řečového experimentu, tak se ocitáte na tenkém ledě a stačí málo a může to být úplná hloupost nebo okázalá nafoukaná intelektuálská hra. Pokud to neberete vážně, může se to zvrtnout jen ve hraní si se slovy a ozvláštňující legrácky. Abych se neztratil a naplnil, co jsem si na začátku předsevzal, snažím se v čemkoli, co dělám, aby bylo slovo ve středu mého počínání. Jinak by se to rozsypalo.

Fyzické básnictví jste rozjel na začátku devadesátých let, kdy jste opustil nástroje i svou kapelu Z kopce. Měl jste potřebu se osvobodit?
Chtěl jsem dělat něco jednoduchého. Jakkoli dokážu být fascinovaný technologiemi, nejsem technologický typ. Když jsem tehdy dostal ten nápad, byl jsem naprosto okouzlený tím, že namísto kytary můžu používat svoje tělo, že určitý typ gesta, které uděláte na pódiu, může sloužit stejně úžasně, jako když prásknete do kytary. A navíc ruce vás nezavazují k předem definovanému žánru. Čili první nápad byl velice jednoduchý, a to pokusit se stát se kapelou.

Sám jste jednou řekl, že každý v sobě máme orchestr.
Mám rád lidské tělo a hlas právě kvůli té mnohovýznamovosti. Můžete třeba na pódiu připomínat soubor bicích nástrojů a v příští vteřině rafinované dřevěné dechy. Když jsem začínal s fyzickým básnictvím, schválně jsem nic nestudoval, protože mě zajímalo, kam se dostanu intuitivně. A pak jsem zjistil, že studovat musím, protože někdo říkal, tohle máme v indickém divadle, takhle zpívají Eskymáci, takhle hvízdají Mongolové...

Postupem času jsem získal spoustu stop vedoucích do minulosti, když nemluvím o stopách vedoucích do dětství. Zajímalo mě, jak klasici ve starém Řecku přednášeli své verše, a dozvěděl jsem se, že to přesně nikdo neví, ale pokusy o rekonstrukci se dost blíží tomu, jak bych definoval fyzické básnictví.

Kateřina Farná, Právo