Recenze na album

Oboroh: Šel přes potok Cedron k hoře


 
O prázdninách se hudební život stěhuje z měst na festivaly, všímáme si tedy na našem serveru především nahrávek, což jste asi zaregistrovali. Dnes se podíváme na poslední album skupiny Oboroh, které vyšlo v brněnském vydavatelství Indies Happy Trails. Navíc skladba Kriste, jenž jsi smrt podstoupil úspěšně boduje v hitparádě Radia Proglas – byla na prvním místě, momentálně je druhá. Tématem alba jsou pašije – tedy poslední dny v pozemském životě Ježíše Krista. Oboroh se zaměřuje na koncepční alba a křesťanský repertoár. K víře se hlásí otevřeně a současným jazykem, ale bez naivity a bez hysterie – to je přinejmenším velmi sympatická kombinace.

Větší část alba Šel přes potok Cedron k hoře tvoří cover verze – Oboroh víc vybíral než skládal, ale výběr je to vynikající. Nedělá si žádné starosti s obdobím, v němž původní písně a nápěvy vznikly. Na albu najdeme zpracované zdroje od středověku přes baroko, otřeme se o spirituál, ale také o současnou tvorbu. Zdánlivě nesourodý výběr ale nedrží pohromadě zdaleka jen díky pašijové tematice, po této stránce jsou vždy mnohem důležitější hudební souvislosti. Z tohoto hlediska je možná těžké si představit, co mohou mít společného anonym ze šestnáctého století a současná rocková vypalovačka, ale ono to vlastně zase tak složité není. Tou hudební spojitostí jsou staré církevní stupnice, které vzal za svoje už hard rock. Jakkoliv k nim mnozí rockeři inklinují intuitivně, prostě v jejich hudbě jsou a není problém, aby do ní zapadl třeba i protestantský chorál.

Další věc jsou aranže, které na dobu vzniku také nehledí. Berou hudební materiál sám o sobě, neřeší historické nástroje, natož souvislosti, a zpracovávají každou skladbu jako písničku. Přístup Oborohu je vůbec rockově písničkářský a celku to prospívá. Při zachování skupinového soundu je tu zřetelná snaha přiřadit každé písni hudební balení, které vychází z jejího obsahu a reflektuje náladu textu. Základem je (hard) rock, ale občas z něj utečeme k folk rocku nebo dokonce k folkovým aranžmá čistě s akustickou kytarou. V sólovém zpěvu se střídají Slávek Klecandr a Roman Dostál. První trošku cohenovsky povídá, i když zdaleka ne v takových basech. Druhý je rockovější, jeho lehce nemocný hlas je dráždivě naléhavý, i když je v něm i kus manýr z české tancovačky. Střídání dvou zpěváků je velmi šťastné a přispívá k tomu, že album neklouže k jednotvárnosti, což je problém mnoha rockových nahrávek, a zdaleka ne jen našich.

V rockovějších věcech mě ruší syntezátor, který působí poněkud nouzovým dojmem. Kapela se snaží vrstvit mohutný zvuk v místech, kde se to i hodí, ale myslím, že by se na těchto pasážích měly víc podílet kytary. Návod bych hledal někde v grunge a u Neila Younga, ostatně ze stylových inspirací Oborohu vůbec cítím víc USA než Evropu. A možná by nebylo od věci zkusit alespoň ve studiu nahradit syntezátor kombinací hammondek s klavírem a lépe je proaranžovat. Zvuk by to oživilo a posunulo o hodně dál, jsem o tom přesvědčený. Celkově si vůbec myslím, že je Oborohu lépe v jemnějších, (elektro) akustických podobách. Oboroh si album produkoval sám a snad by stálo za pokus najít propříště schopného producenta.


Album je tematické, ale nesleduje lineární příběh, pašijové motivy se na přeskáčku objevují, vracejí a připomínají z různých úhlů pohledu. Otevírá je chorál Pamatujme všichni věrní, který v několika verších shrnuje vlastně všechno, co je o pašijích potřeba říci (Pamatujme všichni věrní / Syna Božího umučení / žalostí naplněné. On hříchy světa na se vzal / a svůj život za nás vydal / byv sám vždy bez viny). Kriste, jenž jsi smrt postoupil je starý anonym zpracovaný jako blues, které hezky česky inklinuje k durové harmonii – hammondy by do něj zapadly naprosto samozřejmě. Titulní Šel přes potok Cedron k hoře (rovněž anonym) by si zasloužila zmíněné vrstvení kytarového zvuku. Getsemane je aranžérský výpadek, jsou z něj cítit laciné pop rockové postupy, je to slabé místo jinak velmi dobrého alba. Text „Getsemane, oheň plane, oheň sžírá“ by si zasloužil něco víc. Další anonym Lásku syna Božího zpívá Slávek Klecandr jen s akustickou kytarou, která vzdáleně evokuje neklidné kytary Velvet Underground. Velký pátek se dívá na nejchmurnější den křesťanského roku s nadějí a dokonce i s kusem humoru. Vy silní ve víře je „klasika“ Svatopluka Karáska a zároveň jedno z nejcitlivějších aranžmá celého alba. O neschopnosti přiznat se k víře se všemi důsledky mluví i následující Teď Slávka Klecandra, je v textu i v hudbě přímočařejší a mnohem tvrdší. Drásavé téma, které stojí v centru alba, uzavírá folková Jak jen se přiblížit (Čep / Kohoutová). Chorál Petra Ebena na text Adama Šturma Pán Kristus, Syn Boží věčný tvoří jakousi předehru k rockové A, která by chtěla větší odpich i současnější zvuk. Takto mi příliš připomíná hard rockové počiny Jiřího Schelingera. Ó hlavo plná trýzně je melodie Hanse Lea Hasslera, kterou v pozdější kombinaci s textem Paula Gerhardta použil J. S. Bach v Matoušových pašijích (O Haupt, voll Blut und Wunden). Je to melodický klenot, který autorsky přebíjí všechno ostatní, co se na albu objevilo. Jednoduché provedení – pouze zpěv s akustickou kytarou – je zcela na místě. Anonym Jezu Kriste, štědrý kněže se posouvá do folk rockové polohy, v níž zůstává i závěrečná Byl jsi tam (když byl křižován můj Pán). O lehké náznaky blues si mnohokrát nahraný evergreen svou strukturou vyloženě říká.

Obal alba (Přemysl Štěpánek) je v přiléhavě pošmourných barvách, jeho hlavním motivem jsou detaily trnové koruny. Booklet obsahuje texty písní, vypadl pouze Ó hlavo plná trýzně, místo nějž se podruhé vloudil předchozí A. Přes všechny výhrady – Šel přes potok Cedron k hoře je album povedené, stojí za poslech a dá se k němu jistě i vracet.

Oboroh: Šel přes potok Cedron k hoře. Indies Happy Trails 2012,
Autor:  Boris Klepal