Recenze na album

Tomáš Kočko & Orchestr: Cestou na jih (Indies Happy Trails)   

Tomáš Kočko rozhodně patří k nejvýraznějším zástupcům tuzemské world music a budiž mu ke cti, že se snaží hledat, experimentovat a k folklórním kořenům nepřistupovat pietně. Na novém albu navíc nenabízí autorské písně, ale osobité úpravy lidovek, a nejenže ve zdrojích přeskakuje mezi regiony, ale i v aranžmá se žánrově neomezuje, takže nechal vzniknou pestré nahrávce s mnoha polohami.

A aby toho nebylo málo, k nahrávání si přizval celou řadu hostů, mnohdy i tak vyloženě hvězdných jako jsou Zuzana Lapčíková, Alice Holubová či Petr Vavřík. Cesta na jih nicméně vede nejistou krajinou - někde se dotýká maxima, jinde urputnost a snaha o jinakost vede k až nafouknuté bublině, která balancuje na hraně s kýčem, a vynořuje se známé pořekadlo, že "méně je někdy více". Dost často se tu koketuje s dechovkou, a zatímco v Na vrch Lopeníka skvěle energicky pulsuje silou rozjetého Trabandu v jeho "dechno" období, do Pýtal se mě jeden chlapec se vkrádá humor produkce vydavatelství Česká muzika.

Co se ale ani v nejmenším nedá nahrávce upřít, jakým způsobem je od začátku do konce napěchovaná energií a radostí z interpretace. A to i v prvotně křehkých momentech, jakým je komorní a velebně se rozléhající balada Ach, voděnko studená, ve kterých tepe ve spodních proudech. Největší sílu má asi deska tam, kde nastupuje pohanská syrovost a aranžérská umírněnost - v Okolo Pavlovic a především jediném autorském příspěvku Poslední Božec.

Aktuální Kočkovo album opět potvrzuje jeho neochvějnou pozici v nakládání s folklórními prameny, díky které je nekorunovaným moravským velvyslancem na evropské world music scéně. Ani porce kreativity asi nepřesvědčí ty, kteří dávají přednost jen zvukově novému a hudebně modernímu, ale díky výše vyřčenému i zpěvnosti, zručnému oprašování tradic a ukázce hudební pestrosti jde o nahrávku, které rozhodně stojí za to věnovat - a to i v dnešní, hudbou přesycené době - čas a pozornost.

Antonín Kocábek
Týden